Zasněženou krajinou šel muž. Bylo nádherně. Sníh jiskřil ze všech koutů, slunce svítilo jako o závod. Ten muž byl zdaleka, v životě sníh neviděl. Tu došel ke zvláštní věci. Stála opuštěná na sněhu, nikde nikdo.
Začal přemítat, co by to tak mohlo být. Jak to vzniklo, z čeho se to narodilo, nebo to snad někdo udělal? A k čemu to slouží? Ta věc ho lákala, ale zároveň se jí trochu bál. A tak chodil kolem, ukazovák přiložený na ústa a přemítal. Zkoumal ji zleva, zprava, pokleknul, nakláněl se nad ní, probíral se vším, co znal, aby mohl dojít k cíli svého bádání.
Po chvíli se vedle něj objevil asi pětiletý chlapec. „Hochu, pověz, co je to za věc?" zeptal se muž. „No přece saně, strejdo!" odvětil chlapec. „Saně? Jaké saně?" pozdvihl filozof prst k nebi. „No prostě saně, jezdí se na nich z kopce, je to úžasná zábava!" vysvětloval kluk. „A jak to víš, chlapče? Vždyť jsi tak mlád, podívej na mně, jsem již ve zralém věku, prostudoval jsem mnoho knih, a přesto nejsem tak troufalý, abych se holedbal tvrzením, že vím, co to je. Jak bys tedy ty, malý hloupý chlapec, mohl tvrdit tak opovážlivě, že víš, co to je? Nejsi ty trochu domýšlivý, drzý chlapečku?! Co tě opravňuje k tak zásadnímu a nekompromisnímu prohlášení?!" rozhorlil se muž.
Chlapcovy hluboké oči se na krátkou chvíli zabořily do mužovy tváře. Pak klučina pozvedl obočí, nasedl obkročmo na saně, odrazil se prudce nohama, a než pobouřenému muži zmizel z dohledu v závoji zvířeného sněhu, křikl přes rameno do vlající šály: „No vždyť já na nich přece každý den jezdím!!!"
