Johnny Depp, Bedřich a já

Jak jsme s Johnny Deppem, co není pirát ale kocour, do Černého moře a pak až do Kyjova, tam, kde bydlí babička Jarka.   

[content type="oldblog"]

Část první
O tom, proč se Johnny Depp jmenuje Johnny Depp, a jak se k nám vlastně dostal

Povím vám, jak to mám s Johnny Deppem.

Tedy ne s tím, co pořád hledá svoji loď a honí všechny možné i nemožné piráty z Karibiku, ale s Johnny Deppem, který bydlí na stejné adrese jako já. Náš Johnny Depp není pirát, dokonce to není ani člověk. Je to kocour. Strakatě šedý, ocas huňatý jako liška, když ho pohladíte, ruka se v jeho srsti docela ztratí. Je to ohromně příjemné. Jen chlupy z té srsti létají po našem bytě jako malé tasemnice, které vůbec nejradši ze všeho bydlí v mém nose, a ten pak kýchá jako malá sopka. –He…pčá! prská a křičí ten můj nos na všechny kolem.

Náš Johnny Depp se ale jmenuje Johnny Depp opravdu proto, že se tak jmenuje ten americký pirát s očima namalovanýma na očích, který pořád hledá svoji ztracenou loď. A toho piráta miluje naše Tereza, tak si ho pořídila domů alespoň v kocouřím kožiše. I když ten pirát se vlastně jmenuje Jack Sparrow. Aby se v tom kozel vyznal. Zeptejte se naší Terezy, ona vám to vysvětlí.

Johnny Depp – ten, co není pirát, ale náš kocour – rád mluví. Nemluví lidskou řečí, mluví po kočiče, a přesto polidsku. Rozumím mu úplně všechno. Na mě ale jeho řeči moc nepůsobí. Když říká: To ses teda zrovna nevycajchnoval, má pravdu. Víc žrádla ti ale, Johnny, prostě nedám. Říkej si, co chceš.

Třeba tuhle. Zavřel jsem Johnnyho na balkoně, abych aspoň na chvíli přestal kýchat z těch jeho chlupů, a když jsem mu pak otevřel, sjel mě tak, že bych od sebe kůrku nevzal: -Počkej, až přijde máma. Všechno jí to vymňoukám!

A vymňoukal. Jenže naše maminka po kočiče nerozumí. A tak je to mezi mnou a Johnnym jako takové malé tajemství. On neví, že mu nikdo kromě mě nerozumí a oni zase nevědí, že Johnny mluví.

Povím vám to ale všechno od začátku. Snad u toho nebudete kýchat, jako kýchám – hepčík! – já…

~

Jak se k nám Johnny Depp narodil a co se stalo s ostatními

Johnny Depp se – v době, kdy se ještě nejmenoval Johnny Depp, ovšem ani Micka, Mikeš nebo jinak kočiče – rozhodl přežít. Na výběr měl totiž původně jen dvě možnosti: buď ho utopí v sudu, nebo v řece.

A tak začal dělat oči.

Na každého, kdo přišel k tomu klubíčku šesti malých kožešin – Johnnyho a jeho pěti brášků a sester. Dělal oči opravdu náramně. Díval se táhle, nyvě a tklivě. Nejvíc se díval na našeho Matyáše a Terezu. A oni se pak stejně dívali na mě. Táhle, nyvě a tklivě. A vyčítavě.

Byl jsem rezolutní. Ne!

-A tatínku, ty bys dovolil, aby to nádherný malý koťátko museli utopit? škemrali Matyáš s Terezou. -Vidíš ty malý opuštěný očička v posledních chvílích nad hladinou?

Hm.

A tak má Johnny Depp už pár pátků naši adresu.

Možná teď máte starost o ta ostatní koťata. Tak nemusíte, nakonec se žádné topení nekonalo a všechna zůstala u svojí kočičí mámy. Kromě Johnnyho, ovšem, to dá rozum. Toho přece máme my.

~

Proč mě Johnny dost štve

Upřímně – Johnny Depp mě dost štve. Lítají z něj chlupy, občas příšerně smrdí a od jisté doby kvůli němu kýchám tak, že si kladenský děda nikdy neodpustí to svoje: -Von kejch, a tele padlo! Doma se s ním baví jak s miminem, a to mě míchá taky. -Johnníčku, jak ses vyspinkal? A nemáš hladíček? Fuj.

Jsem prý kočičí nelida, protože místo: -Nesmíš! mu říkám: -Mazej!, místo Johnníčku mu říkám Miky nebo Karle a nažrat bych mu prý nedal, hlavně že se nacpu já.

Johnny Depp je ale, to vám říkám, hlava otevřená. Respekt, pane, jak by řekl můj kolega z Brna Dalibor. Že na něj nebudu zrovna cukrovat, pochopil rychle. Teda Johnny, ne Dalibor. A dává mi to najevo.

Když přijde domů naše maminka, Johnny letí ke dveřím, až by se přetrhnul, lísá se kolem nohou, pomáhá s nákupem a svoje nadšení vyškrabuje do lodního lana na svém škrabadle. Škrabadlo je taková věc z obchodu pro kočky, ve které by měl Johnny bydlet, ale nebydlí, i když stála spoustu peněz. Jenže to je Johnnymu poměrně uganda, což je takový můj soukromý výraz pro to, když je něco někomu fuk.

Škrabadlo vypadá jako chaloupka na muří noze s vyhlídkovou plošinou nahoře a takovou malou jeskyňkou dole, přičemž muří noha je omotaná tlustým provazem, o který si každá kočka má brousit drápy. A tak si Johnny vždycky, když naše maminka přijde domů, blahem bez sebe brousí drápy o to lodní lano a vrtí ocasem jako pes.

Když přijdu já, taky letí ke dveřím, až by se přetrhnul, ale jen do chvíle, do které si myslí, že jde naše maminka, případně kterýkoli člen naší rodiny kromě mě. Jakmile zjistí, že jsem to já, hodí přes rameno takové vrčivé: Mňéau! a nakvašeně odkráčí. -To jsi ty? No potěš…

A tak my si tu s Johnnym žijeme.

~

.................................................

Ukázka druhá:

Ve třech

Bedřich, tak se totiž nebohá myš jmenovala, se na nás podíval a rozhodil rukama.

-Kde to jsem? zeptal se mátožně, než si všiml Johnnyho.

-Na Amálce, mlaskl Johnny a strčil nezvanému hostu čumák na čumák.

Bedřich ztuhl. -Tomu se říká z louže do bláta, odhadl poměrně realisticky svoje šance při pohledu na nabroušené meče v nebezpečně blízko se nacházející Johnnyho kočičí tlamě a zastrčil hlavu mezi ramena.

–Myši v gatích nežeru, odbyl ho velkoryse Johnny a jednou provždy vyřadil Bedřicha z jídelníčku. Ten se na něj vděčně podíval a zhluboka si vydechl.

A tak za babičkou do Kyjova náhle plujeme tři: já, Johnny a Bedřich. Tři chlapi a Amálka.

~

Bedřich vypráví

Když se Bedřich vzpamatoval, začal nám vyprávět svůj příběh.

-Bydlel jsem s maminkou a tatínkem v domku se zahradou, začal. Žili jsme si krásně. Na zahradě byla v létě pořád fůra jídla, v zimě jsme chodili na zásoby do sklepa. Pán a paní, kteří v domku bydleli, na nás byli hodní. Pán nám dokonce nechával na okénku kousky sýra. A my jsme za to nedělali žádnou škodu, nic jsme nerozkousávali, a bobky jsme si po sobě pěkně uklízeli.

Teda já někdy ne…

-Bedřichu! zavolala jednou maminka přísně. –Co si to myslíš?! My se tu máme tak dobře, a ty tady necháš po sobě nepořádek? Že se nestydíš, hanbo! Vezmi si lopatičku a batůžek a hned ať je to uklizené! Počkej, řeknu to tatínkovi, až se vrátí z práce! zlobila se.

A tak jsem po sobě rychle zametl a nesl batůžek vysypat do zahrádky před domem. Zrovna kolem jelo takové krásné veliké oranžové auto, hrozně bručelo a syčelo a blikalo a když jsem zezadu nakoukl dovnitř, uviděl jsem tam ohromnou spoustu všelijakých dobrot. A ta vůně!

-Popeláři, co? nadhodil Johnny.

-No, ano. Asi. Vlastně ani nevím. Ať už tak nebo tak, vlezl jsem tam za těmi dobrotami, a to jsem neměl dělat. Ta vůně mě omámila, a já v tom autě usnul.

Když jsem se vzbudil, vůbec jsem nevěděl, kde jsem. Jakmile auto zastavilo, vyskočil jsem ven. Schoval jsem se pod nejbližším stromem a znova jsem usnul, protože zrovna padala noc. Druhý den jsem se vydal maminku s tatínkem hledat, jenže jsem neměl nejmenší tušení, ani kde jsem já ani kde jsou oni.

Říkal jsem si, že když mě od nich odvezlo auto, tak mě k nim auto zase musí přivézt. A tak jsem každý den do nějakého auta vyšplhal a schoval se za kolem. Když se zastavilo, přelezl jsem do jiného. A tak to šlo spoustu dní.

Dneska ráno jsem zase za jedno kolo vyšplhal, jenže když se to kolo rozjelo, najednou se zvedlo a země se začala vzdalovat. Vlezl jsem totiž na kolo od letadla. Nahoře byl hrozný vítr a zima. Držel jsem se takové tyče u kola, ale pak už to nešlo. Omdlel jsem, a dál to znáte, rozhodil rukama Bedřich na závěr svého vyprávění a s pohledem upřeným na nás dva čekal, co bude.

~

Pokrevní bratři

Kormidloval jsem Amálku prostředkem řeky, poslouchal ten smutný příběh, a bylo mi Bedřicha líto. Vltavu i Mělník jsme nechali dávno za sebou, minuli jsme i Portu Bohemicu, což se překládá jako Brána do Čech. Bedřichovu příběhu teď naslouchaly vody Labe a skály vinoucí se kolem něj až k hradu Střekovu.

Když nám Bedřich dopověděl svůj smutný příběh, chvíli jsme všichni mlčeli.

-Mmm, pronesl po chvíli moudře Johnny a dělal, že se ho Bedřichův příběh netýká. Ale já jsem dobře viděl, že se mu lesknou oči.

-Ty, hele, Bedřichu, mňoukl, -co kdybys jel s námi? -Stejně nevíš, kam jít, tak co. A tady s profesorem Horákem není žádná psina, když teda zrovna nekýchá, tak aspoň, že bych tu jako nebyl sám, uzavřel svůj proslov.

-No jo, Johnny má recht, přidal jsem se, i když s tím Horákem si to mohl nechat. Co bylo, bylo.

Bedřichovy oči byly ale nedůvěřivé. Podíval se na mě, pak na Johnnyho.

-Teda, to bys mě urazil, dotčeně se ozval kocour. –Řek jsem přece, že myši v gatích nežeru, a tebe jsem vzal za kamaráda, takže bych tě nesněd už ani bez gatí. Jasný?!

-Tak jo, jasný…! usmál se Bedřich a nastavil kocourovi tlapku. Plácli si a já se přidal, čímž se z nás tří stalo něco jako pokrevní bratři podobně jako Vinnettou a Old Shaterhand. Akorát že oni byli dva a potřebovali k tomu ještě nůž, kdežto my jsme byli tři a obešli jsme se bez nože.

~

Ukázka třetí:

O Žolíkovi

Vylovili jsme záchranný kruh z vody, byl notně pošramocený, ale kupodivu celý. Jen místo nápisu Amálka, na něm teď bylo jen: A..á..ka. Místo písmen „m“ a „l“ byly dvě díry po žraločích zubech. Takhle: tady bude obrázek

Tak jsme se s tím kruhem na památku vyfotografovali. nebo bude obrázek až tady.

Plavili jsme se dál k jihu, minuli Španělsko a Portugalsko, pod ním Johnny stočil kormidlo doleva k východu.

-A proč vlastně jedeme do toho Kyjova? zeptal se Bedřich jednoho dne, zrovna, když nás Johnny poučil, co je to Gibraltar a jaké úžasné bitvy se tam vedly, a proplul jím z Atlantiku do Středozemního moře.

-No, v Kyjově přece bydlí babička Jarka, tak jedeme za ní, řekl jsem.

Babička Jarka je na světě víc než devadesát let, pamatuje císaře pána, dvě světové války, spoustu prezidentů, a pořád jí to děsně pálí. A umí spoustu věcí, třeba převalované koláče nebo dělat oči jako Žolík.

-Žolík? Kdo je to Žolík? zeptal se Bedřich.

-Já jsem vám, kamarádi, ještě nepověděl, kdo je Žolík?

-Nepověděl!

-Aj ta krajta… Tak to musím napravit.

Lední medvídek nás mezitím opustil, u Porta jsme totiž potkali kosatku, se kterou se znal z Arktidy, a ta ho vzala domů. Pryč je taky Gibraltar, před námi Sardínie, na pravoboku Afrika, potom Malta a Řecko. Ale to až za tolik, tolik, tolik a tolik dní, jak říkal náš Matyáš, když mu už nebyly čtyři, ale ještě mu nebylo pět. Středozemní moře je klidné, tak jsem tedy mohl povídat o našem Žolíkovi.

-Žolík je vořech, jak se patří, začal jsem. -Teda voříšek, ať se neurazí. Je to nalezenec, našel se v krabici u popelnice, kam ho odhodili lidi, kterým byl na obtíž. Aby jim ruce upadly, jak říkala moje babička kladenská.

Nejdřív byl Žolík takové malé chlupaté nic, když jste to vzali do dlaně, akorát se vám to do ní vešlo, jen ocásek visel dolů. Mžouralo to na vás, ušiska jako netopýrek, a z toho chlupatého nic vykukovaly oči jako dva čokoládové knoflíky.

Byl tak prťavoučký, že ještě ani nevěděl, že je na světě. Spával mi u hlavy, funěl mi do ucha a zahříval mě. Když vyrostl, tak už nesměl, protože pes je pes, a ten nemá v posteli co dělat, to ví každý.

Teda až na jednoho našeho známého, který měl psa jako vrata, a ten pes s ním a s jeho manželkou v posteli spal. Byla to hrozná obluda, ten pes, samozřejmě, sliny mu tekly z tlamy, a když jsem mu dal kousnout do tatranky, sežral ji celou najednou, div že ne i s kusem mojí ruky. A s takovou obludou spali v posteli pro dva tři. Jako že ta postel byla pro dva, ale oni tam s tím psem jako vrata spali tři. No řekněte, je to normální? Ale možná se mi to oškliví proto, že jsem zvířecí nelida a nemám pro to pochopení.

Jednou jsem si Žolíka do postele vzal ale i já, i když už byl velký. To tehdy naše maminka jela do nemocnice, aby nám pak za pár dní přivezla domů maličkou Terezku. To je ta, která o sedmnáct let později dala Johnnymu jméno Johnny Depp. A ještě než je tenkrát z té nemocnice pustili, bylo mi nějak osamoceně, tak jsem Žolíka vzal k sobě. A tak jsme tam spolu koukali na televizi a pak i chrněli a funěli a čekali na maminku s Terezkou. Ale neříkejte to na mě naší mamince!

Potom začal být Žolík na náš byt moc velký a náš byt na něj zase moc malý, a tak jsme ho odvezli do Kyjova, protože tam byla na rozdíl od našeho činžáku zahrada, a pes přece potřebuje vzduch.

-Tož, a co já s tebú? spráskla tehdy ruce babička Jarka, jenže děda Štěpán se do Žolíka okamžitě zamiloval. A tak se nastěhoval k babičce a dědovi do Kyjova.

Žolík byl lumpačisko všech lumpačisek, divoch všech divochů a štěkavka všech štěkavek. To jako že pořád štěkal.

-Žoline! Ticho byď! volala na něj vždycky babička. Ale jako by mluvila do sudu.

-Léce jak blbý a řve na celú ulic, hlásila vždycky do telefonu, když jsme se na něj ptali. Neštěkal, jen když si děda Štěpán sedl na zahradě na lavičku. To hned přiběhl, přičupl si vedle lavičky, děda ho vískal za ušima: -Žoličku… nó, hodný psíček… lichotil mu vemlouvavým hlasem a přitom se spolu dívali do zahrady, kde vinohrad zrovna vyháněl letorosty a vpíjel do sebe slunce, které se později v hroznech měnilo na cukr.

-A bude tam Žolík, až tam přijedeme? zeptal se Johnny.

-Nebude, odpověděl jsem.

-A co se s ním stalo? přidal se Bedřich.

-Umřel.

- A děda?

-Taky.

Inu, i pejsčí, stejně jako člověčí život jednou začne a jindy skončí. To je prostě tak. Děda i Žolík se dožili krásných čtyřiaosmdesáti roků, teda když se to vezme tak, že jeden psí rok je jako sedm lidských. Byl to, jak se říká, požehnaný věk.

~

Ukázka čtvrtá: 

Babička Jarka

-Tatííí!!! ozvalo se v tu chvíli za mnou. A vteřinu nato mi do náruče skočil náš Matyáš a už mě mačkal kolem krku.

-Honzo, ty kujóne! Kde sa tady bereš! ozvalo se hned za ním. Babička Jarka s motyčkou v ruce. –Tož sa mi zdálo, že tu cosi léce a béká, a teď vidím, že sem sa nesplétla! To su ráda, že ťa vidím, šak jsem už nevěřila, že dojedeš! A hned za ní Terka a naše maminka. –Teda to byla doba! Vy jste snad objeli půl světa, ne?!

Půl světa zrovna ne, ale půl Evropy tedy rozhodně…

-Sednite si na lavku, hneď su hotová, pokračuje, když jsme se všichni poobjímali. –To víš, samo sa to neudělá, směje se a dodává: -Pak mi to všecko pěkně povíte.

Abyste rozuměli, babička nemluví tak docela jako vy nebo já. Místo mouka říká múka, místo brambory erteple a místo buďte zdrávi říká byďte zdrávi. Brzy jí bude devadesát pět let, ale pořád je čiperná a pálí jí to jak za mlada.

Na politiku hubuje, i když, pravda, některé věci už jdou trochu mimo ní.

-Ale co, ať sa idú bodnút, potfory, mávne rukou. -Radši mi pověz, co to máš sebú za zvláštního kamaráda? ptá se, když zaostří na Johnnyho, kočičího piráta s očima namalovanýma na očích. Johnny si totiž zapomněl sundat pirátský šátek, který jsem mu musel udělat poté, co jsme slavně zvítězili nad piráty, a umýt ty jeho jacksparovowské oči.

-Tož dite dál, dám vám něco k snědku, odložila babička motyčku a zula si o tři čísla větší čínské tenisky, které nosí už dvacet let.

O chvíli později jí už v křesle v obýváku představuju Johnnyho, Johnnny uctivě smeká a říká: –Rukulíbám, milostivá. Teda smeká… nemá co smeknout, leda snad ten šátek, on ale totiž, než se pustil do Sherlocka Holmese, zuřivě četl Tři mušketýry, tak je teď hrozně galantní a vůbec hotový D´Artagnan.

Babička mu ovšem nerozumí, slyší – stejně jako všichni ostatní – jen takové: -Mňau, mňau mňau, mňau. Že jí ale podává tlapku a trochu nemotorně se jí snaží políbit ruku, to jí ujít nemohlo.

-No ty jsi dobrý, směje se! -Učiněný pan řídící! Takého kocúra jsem teda ešče neviděla! Ich frštéze nicht, Herr Direktor, oprášila jedinou německou větu, kterou si pamatuje z té poslední veliké války. A tomu zase nerozumí Johnny, takže jsou na tom vlastně oba stejně.

-Tož to já vám musím, pane řídící, dát něco dobrého na přivítání! směje se babička čím dál víc a s ní i Terka a Matyáš a naše maminka.

..........................................................

A zbytek?

V knížce, tedy až se najde šikovný nakladatel... :-)

[/content]

[/content]