Jan Dvořák

Kdy jsem brečel a kdy jsem nebrečel

24. 10. 2007 23:48:00
Jmenuje se Anna Netrebko. Až do dnešní skoro půlnoci jsem netušil, že existuje. Ale dostala mě dokonale.

Ne, u Árie měsíce jsem nebrečel. Uvnitř mě se ovšem rozhostilo něco, na co neznám slova.

***

Ale párkrát jsem v životě brečel doopravdy. Možná to nebylo vidět, ale já o tom věděl až moc dobře.

Brečel jsem, když jsem poprvé držel na ruce tři minuty starého kluka, který měl nebýt a psal mu na nohu jeho jméno. Jméno vítězství, jméno odvahy, jméno víry, ale taky jméno úlevy i jméno obav a strachu.

Brečel jsem, když jsem přijel za nemocným tátou a máma mě očima poslala k telegramu, ve kterém jsem se dočetl, že jsem to nestihl. Brečel jsem, když jsem dostal půl roku po tátově smrti dárek a na něm bylo jeho rukou napsané moje jméno. A brečel jsem, když na mě z obálky vypadlo oznámení, že umřel starej Charvát.

A ještě jsem brečel, když ani sluchátko mého telefonu nemohlo unést mámino zoufalství, když jí moje vlastní sestra oznámila, že po dvaceti letech manželství odchází od rodiny, protože chytla druhou mízu.

A pak jsem (ne)brečel v kině. Vzpomínáte? Jak tam a sem lehce se vinoucí silnicí zvolna odjíždí ze záběru do nicoty muž na kole a hlas Martina Růžka tu jízdu nese k srdci diváka, či v té chvíli už spíš účastníka toho dění: "Kam jste se poděli, všichni moji dobří rodáci?" Na brečení to nebylo. Ale doteďka mě z toho mrazí v zádech.

Možná, že jsem brečel ještě i jindy, a možná už jsem nebrečel nikdy. Možná si to někdo pamatuje a možná ne.

A jak jste na tom vy?

Autor: Jan Dvořák | karma: 20.82 | přečteno: 3266 ×
Poslední články autora