***
Přednášky skončily, a do Dejvic na vlak je to přece nejlepší pěšky přes Hradčana. Nejdřív u Vejvodů jeden zlatý Staropramen, pak s Hrabalem v podpaždí Karlovou ulicí směr řeka. U Modré Štiky ještě kousek rovně a pak už most. Totiž Most.
Třetí socha vlevo má široký podstavec, dá se tu i pohodlně usnout a člověk nemusí mít strach, že spadne do řeky. Zleva hučí splav, do ofiny se zlehka naváží příjemné vltavské povětří. Odpoledne stárne, slunce zvolna padá Petřínu do klína. Řeka zdivočelá splavem se u mostu zase uklidňuje a nechává po sobě poletovat tisíce drobných sluncí. Přivřenými víčky se derou do očí spolu se siluetou rybáře, který na pramici nedaleko před mostem pokouší štěstěnu na dohled stovkám očí, jejichž majitelé svými kroky rozechvívají dlažbu nahoře. Do uší se zakusují klapoty, šumy a hlasy, tu a tam křikne racek. Swing tu ale nezní. Doba ještě nenazrála, otrokář nedovolil. A vlak? Však on pojede další, kam spěchat. Je tu dobře.
***
Kapela balí kufry, poslední "Umtata" se rozpustilo v podvečerním ruchu. Jdu taky, začíná být chladno. Říjen je říjen. Děda v kšiltovce už má nesjpíš padla, a tak nechává svoje "monuments" na pospas floutkům. Dívám se na podstavec sochy a snažím se tam uvidět dvacet let starý obraz kluka s Hrabalem na kolenou a se zlatými slunci z hladiny řeky v očích. A možná že on zase hledá v řece tváří tekoucí kolem něj tu, která ta jeho zlatá slunce donesla až k dnešku...
P.S. U Vejvodů už netočí Staropramen, ale Plzeň, swing na Mostě už žádný otrokář nezakazuje. Jen na vlak do Dejvic je to pořád prostě nejlepší pěšky přes Hradčana...