Stodesítkou v levém pruhu. A neuhne.

Znáte ho jistě taky. Maže v levém pruhu sto deset, nejbližší auto, které by mohl předjet, v nedohlednu. Pán v klobouku? Kdeže. Bývávalo.

bigboard.cz

Jízda po dálnici v Česku je někdy zážitek pro silné povahy. A ne jen pro to, v jakém je stavu. Jednou z oblíbených hříček českých řidičů, která mění jízdu po dálnici v závod o to, kdo na ní stráví víc času, je jízda v levém pruhu. Je to už takový hezký český dálniční folklór.  

Vjedu na dálnici, chvíli mám skutečně dojem, že jsem na dálnici, jenže ouha! Po pár stech metrech narazím na prvního. Jede v levém pruhu, nikoho nepředjíždí, na tachometru v lepším případě sto dvacet. Tak na něj bliknu, nic. Zablikám víc - nic. Zatroubím, nic. A tak jedeme v tandemu. Na dálnici úplně ideální způsob jízdy.  

Vydržím to ale jen chvíli. Předpisy nepředpisy, zkrátka ho předjedu zprava. Přitom si jezdce aspoň zběžně prohlédnu. Před pár lety bylo předem skoro jisté, o koho jde. Na hlavě klobouk, hrudník nalepený na volantu, počet jízd po dálnici za posledních pět let by se nejspíš dal spočítat  na prstech jedné ruky. Ale proč ne, dalo se to vydržet, člověk se cestou aspoň nenudil. Vždyť za celou cestu člověk takových svátečních šoférů potkal sotva pár.  

Jenže v poslední době to nejsou dva nebo tři páni v klobouku, kteří brzdí provoz a otravují život ostatním řidičům. Někdy mám pocit, že v levém pruhu bezdůvodně tou stovkou jede pomalu každý druhý. Pravda, stačí jeden dobrák a má za sebou kolonu jedna dvě, někdy je zase provoz takový, že se zkrátka zaplní oba pruhy. Čím dál víc se ale nemůžu zbavit dojmu, že mnohdy je to trochu jinak.    

Prostě to naše sladké české tajemství. Teď jedu já! A ostatní? Nezájem...

Totiž co to povídám, vždyť jsme takový malý usměvavý národ v srdci Evropy. I ta Renée Zellwegerová to přece říkala...