Bizarní svět bizarních postaviček bizarního polosvěta v bizarním dramatu na bizarní scéně. V první řadě s ústy dokořán ty a já. Z lóže nám kyne ukradený prezident. Má dvě tváře - jednu s knírkem a druhou bez. Parlamentní demokracie po česku. Vítejte.
***
Chvála Bohu, že je pryč pěticípý svět bezzubých dásní Alzheimerovou chorobou zmoženého rudého státu dělníků a rolníků. Chvála Bohu, že už nemusíme snídat, obědvat i večeřet zatuchlý, plesnivý boršč v kotlíku pro všechny. Chvála Bohu, že se nad touhle zemí tehdy na konci podzimu rozjasnilo. Místo boršče se začal servírovat kvalitní čerstvý vývar s echt játrovými knedlíčky. Kolem kotle bylo pořád plno, živo a veselo.
Ani jsme si nevšimli, kdo první vykřikl: „Můj je kotel!"
***
„Zdechni mrcho," napsal minulý pátek kdosi do mobilu jisté ctihodné představitelce jedné z vedlejších rolí onoho bizarního dramatu o kradení prezidenta. Měla štěstí. Kulky v obálce se ten den ještě nerozesílaly.
Jiný ctihodný aktér stejného kusu si za scénou málem pomočil boty, když mu jakýsi jiný kdosi vyhrožoval do zad ve skoro nejbezbrannější pozici, jakou si muž dovede představit. Boty uchránil, srdce ne. Zradilo ho chvíli poté. Přežil, líčidla si však smyl až v nemocnici. A kdyby ne? Eh co, o lidi přece neběží.
To jiný kdosi, shodou okolností jeden z nejvýznamnějších herců toho dramatu, šel do boje aspoň na férovku. „Bručet se pude, kamarádíčku!" vyhrožoval jednomu ze svých kolegů spoluherců v hlavní roli, cloumaje mu při tom ramenem. Byl statečný, klidně se při tom nechal slyšet všudypřítomnými mikrofony.
Ano, tak se hrál ten kus, na jehož konci měly být fanfáry, nekonečné opony a potlesk na otevřené scéně. Benefice a zrození zároveň. Dnešek a naděje ruku v ruce. Úcta a důstojnost jako rodné sestry.
Místo toho zmar a kocovina.
***
Kolem kotle je klid. Nikdo tu není.
A přece někdo. „Heleho!" zachrchlal do kotle nadšeně léta nemytý a nečesaný bezdomovec, a přiložil naběračku k ústům. „Tfuj!" vyprskl vzápětí sousto zpátky do kotle. „To se vážně nedá žrát, Alfréde," otočil se k ježatému psisku, které mu dělalo doprovod, a nabídl mu taky. Čokl se znechuceně odvrátil.
„Hm, tak pojď," zasípal pán na psa a vydali se spolu hledat něco, co by bylo aspoň trochu k jídlu.
***
Je tu pořád docela jasné nebe, nad tou malou českou zahrádkou. Jenom to tu občas tak trošičku páchne, viďte páni poslanci a poslankyně, senátoři a senátorky, ministři a ministryně, kluci a holky z Malé Strany...
