Jednu dobu na počátku devadesátých let stála snad u každého obchodu s hračkami nevzhledná skleněná bedna, ve které se povalovaly desítky malých plyšových zvířat, nad nimiž se kolébal velký (nejspíš taky plyšový) Krtek, jenž elektronicky skřehotal na kolemjdoucí: "Já jsem malý krteček, děti mám moc rád, dárek jim chci dát!" Lhal ale jako když tiskne. Za prvé nikomu nic nechtěl dát, ale prodat (to je v pořádku, zboží se prodává, ale ať tedy nevypráví, že chce někomu něco dát) a za druhé vlastně ani prodat, protože hračku si dítě muselo vylovit jakýmsi minijeřábkem, a to bylo takřka nemožné. Já aspoň neznám nikoho, komu by se to povedlo.
Byl to klasický příklad habaďůry - všechno jakoby korektní a průhledné, jen tu malou drobnost, že z té bedny stejně nic nevylovíte, protože po třech marných pokusech jeřábek zmlkne, vám Krtek cudně říct zapomněl. Dvacet korun v háji. Proč někteří ten stroj krmili zas a znova, mně nebylo opravdu jasné.
Život na dluh je taky habaďůra - od všech těch financovatelů našeho konzumního štěstí. Je to taky jakoby průhledné, dokonce vám někde v rohu papíru napíšou i výši úroků (někdy). V reklamě vám stejně jako ten Krtek nalžou cokoli, skoro máte dojem, že to není finanční byznys, ale charita. No nekupte to, když je to ihned, bez čekání a tak lákavé. Ale řekli Vám přitom, že když si půjčíte u jedné z takových firem řekněme třicet tisíc, zaplatíte za ni tisíců jedenapadesát (RPSN 206,8%)? A že třeba u půjčky se splatností 27 týdnů je RPSN až 460%? (viz iDnes 11.dubna t.r.).
Ale trend je trend. Žijte na dluh, všichni tak žijí! Podlehne-li navíc někdo lákadlu rychlých půjček, vstupuje na půdu tekutých písků kombinovaných s bivakováním v jícnu sopky. Nejenže zaplatí neúměrně mnoho peněz navíc, ale koleduje si taky o to, že se dostane do kolotoče dluhů, vymáhání, půjček na umoření předchozích půjček, půjček na umoření půjček na půjčky. V každém kole mu půjčí jen někdo ještě dražší než byl předchozí milodárce. Týdenní dovolená v Karibiku tak může způsobit mnohaletou trýzeň, během níž člověk může přijít o majetek, o zdraví i o rodinu.
A nejde jen o rychlé a superdrahé půjčky. To je extrém. Celý systém života na dluh (ano, já vím, v Americe tak žijí všichni už léta, a jak to tam prosperuje!) je špatný. Zvykli jsme si na to, že se máme jak vepříci v žitě. Prostě máme na to, tak proč si neužít. Háček je v tom, že na mnoho věcí ve skutečnosti nemáme, jakkoli žijeme ve velmi bohaté a luxusní části světa a rozhodně si nemůžeme moc stěžovat - jen být trochu víc při zemi by nám slušelo, a žít podle toho, na co doopravdy máme. Jednotlivci i celá země. Takhle žijeme stylem po nás potopa. Užij si, vždyť život je krátký!
Nastavujeme si tak ale nečistá, nekoretní měřítka toho, co je a co není standard. Vytváříme umělé a frustrující parametry úspěšnosti, a kdo by nechtěl být úspěšný, že? A tak, když už nemůžeme jezdit v BMW, tak alespoň kolem sebe můžeme nenápadně trousit, že letos na Jamajce to ale byla pěkná otrava, příště určitě musíme zkusit Thajsko nebo tak něco. A Egypt? Fuj, tam přece jezdí jen holota!
Jenže přijde den, kdy nám to celé někdo pěkně spočítá. Někdo, kdo si už teď mne ruce nad tím, jak mu někteří budou muset prodat sami sebe, aby si zachránili holou existenci, a nebude jich málo.